Jak už název říká, při autoimunitní nemoci bojuje naše vlastní imunita proti některé naší tkáni či orgánu, jako by byly cizí.
Pro začátek si dovolím citovat z webu určeného studentům 1. ročníku Lékařské fakulty UK:
„Jedná se o pestrou skupinu chorob, kdy je jejich podstatou abnormální reakce našeho imunitního systému. Mezi nejznámější autoimunitní nemoci patří například Bechtěrevova choroba, Celiakie, Cronova choroba, Lupénky, Revmatoidní artridita, Roztroušená skleróza, Sklerodermie a další. Příčiny vzniku těchto nemocí nejsou většinou zcela jasné. Zásadní je určitý genetický předpoklad pro vznik patologické autoimunitní reakce. Kromě toho je tu také nějaký vyvolávající faktor, který patologickou reakci spustí. Většinou je neznámý, často se ovšem podezřívá nějaká banální viróza (zejména infekce horních cest dýchacích). Infekce je imunitním systémem potlačena, ale blíže neurčitým způsobem ho vyprovokuje k napadení některých buněk našeho těla. Vyvolávající faktor je známý u celiakie. Tam nejde o infekci, ale o lepek přijímaný v potravě, který nastartuje imunitní proces. Jakmile se imunitní reakce odbrzdí, začnou imunitní buňky a různé jimi tvořené protilátky napadat jednotlivé struktury našeho těla. Stává se často, že u člověka s jednou autoimunitní nemocí se kvůli jeho genetickému předpokladu, rozvine i jiná autoimunitní nemoc. Tak například u pacienta s lupénkou se může rozvinout i Crohnova choroba. Prevence vzniku těchto nemocí není zatím možná. Pokud již člověk nemoc má, je vhodné se vyvarovat rizikovým faktorům, které ji zhoršují. Například je to vyhýbání se lepku u celiakie, infekcím u roztroušené sklerózy a stresu u lupénky. V léčbě se používají různé typy preparátů u jednotlivých chorob. Vždy jde však víceméně o to, utlumit imunitní systém nemocného člověka pomocí imunosupresiv. Problém je v tom, že utlumení imunitního systému je nebezpečné pro snadnější vznik infekcí a nádorových onemocnění. Proto se imunitu tlumící léky používají s mírou a je snaha vyvinout nové léky, které by cíleněji tlumily jen patologické imunitní reakce. Z léků se nejčastěji používají kortikoidy a to jak ve formě tablet, tak kožních mastí.“

Po přečtení předchozího sloupce můžeme dojít k názoru, že prevence neexistuje a nezbývá než doufat, že se nám autoimunitní nemoci vyhnou. Ale není to tak. Tělo nás každou nemocí na něco upozorňuje a u autoimunity jde o upozornění velmi silné a bolestné. Tělo říká, že zahubí samo sebe, jestli si neuvědomíme, co děláme špatně. Spouštěčem může být infekce, ale infekci prodělá kde kdo a většinou to naštěstí končí vyléčením. Proč někdy ne? Často je to způsobeno předchozím vyčerpáním. Opakovaně jsem slyšela něco jako: „Bylo to období, kdy jsem studovala, pracovala a ještě se starala o babičku a pak mi začala trnout ruka“. Někdy opravdu zapomínáme, že nejde jen brát (čerpat z rezerv), protože jednoho dne jsou rezervy vyčerpány a pak stačí i banální infekce… A ani té není mnohdy třeba. Infekce totiž přináší do terénu oslabení jiskru, která zapálí oheň (zánět), který už nejde zastavit. Místo infekce může ale vzniknout oheň z vnitřních příčin. Nejčastěji jde o oheň jater či oheň srdce, který vzplane z emočních příčin (pocit frustrace, nespokojenosti, vzteku, ublíženosti a podobně). 
Krásně to můžeme vidět například u autoimunitního zánětu štítné žlázy. Ne nadarmo postihuje mnohem častěji ženy. Na jeho začátku často stojí snaha o dokonalost – snažíme být dobrou dcerou, matkou, milenkou, uklízečkou, kuchařkou… Děláme, co umíme (plus nějaké to procento navíc) a přitom si ani nevšimneme, jak jsme unavené (jedeme už jen na vůli) a vynervované (nikomu se nepodaří naplnit všechna očekávání). A na podkladě vyčerpání jinu (chladivá složka) a krve vzniká stísněnost jater a oheň jater stoupá nahoru a pomalu nám (v podobě autoimunitního zánětu) rozpouští štítnou žlázu.

Stane se, že vyčerpání nemusí být až tak patrné a ke spuštění nemoci postačí silný vnitřní zápas, který generuje zánět. Vzpomínám na jednu ženu, které byla zhruba před třiceti lety diagnostikována roztroušená skleróza. Studovala tehdy vysokou školu a jednoho rána se probudila a neviděla na jedno oko. Na začátku byly nasazeny vysoké dávky kortikoidů, což vedlo k zastavení nemoci. Sotva ale přišla tehdejší mladá žena z nemocnice, opravila to, proč nemoc vznikla, odmítla další léčbu a nikdy už podobné problémy neměla. Šlo o to, že před vznikem nemoci měla vztah s ženatým mužem, což bylo velmi příjemné v tom, že měla více peněz a pohodlnější život než její spolužačky. Postupně v ní ale narůstal vnitřní rozpor. Na jedné straně měla pocit, že ubližuje partnerově manželce, na druhé straně se jí nechtělo vzdát výhod tohoto vztahu. Tento rozpor vyvrcholil atakou roztroušené sklerózy. Super zpráva je, že (kromě první dávky kortikoidů) nebyla zapotřebí žádná další léčba.

S tím jsem se ostatně u roztroušené sklerózy setkala vícekrát. Člověk, který pochopí, co mu nemoc říká, přijme zodpovědnost za svůj život a opraví příčinu, má velkou šanci na úplné vyléčení a imunosupresiva nejsou vůbec zapotřebí. Naopak ten, kdo uvěří, že se nemoc objevila bez příčiny, že jedinou možností je dlouhodobé podávání léků a že stejně skončí na vozíku, na něm opravdu většinou skončí.

Souhlasím také s tvrzením, že se k jedné autoimunitní nemoci může přidat další. Nesvalovala bych to ale tolik na genetiku, jako spíše na nepochopení první nemoci. Dovolím si uvést příklad mladého chlapce – nadějného sportovce, u kterého se nejdříve objevila roztroušená skleróza, protože byl tréningy a zápasy vyčerpaný, ale tolik si přál uspět, že si nedovolil odpočinek. Po objevení nemoci chvíli odpočíval, ale kortikoidy tak výborně zabraly, že zase začal trénovat (i s kortikoidy). A kolotoč vyčerpání a stresu pokračoval, až se tělo rozhodlo, že ho opravdu zastaví a vypukla Cronova nemoc. A místo boje o sportovní trofeje začal boj o život. I takto vážný stav (protože nemoc byla opravdu devastující) má ale svůj význam a může pomoci nalézt mnohem hlubší pochopení hodnoty života.

Co v těchto případech zmůžou byliny? Velmi mnoho. V první fázi je cíl stejný, jako u kortikoidů – zastavit zánět. Mnohdy přijdou pacienti, kteří kortikoidy užívají. V tom případě se je snažíme co nejdříve nahradit protizánětlivými bylinami, které nemají na rozdíl od klasické léčby vedlejší účinky. Pak je postupně třeba vysazovat protizánětlivé byliny a nahrazovat je bylinami, které vyživují a posilují organismus. 
Aby došlo k vyléčení, je ovšem třeba především udělat změny v životním stylu (stravování, odpočinek, relaxace…). Kdo prošel autoimunitním onemocněním a vyléčil se, nebude už nikdy stejný. Bude moudřejší, chápavější, pokornější…

Tentokrát neuvádím žádné konkrétní byliny ani postupy. Není to možné (kromě doporučení rozumného životního stylu), protože každý případ vyžaduje individuální přístup.

Autoimunitních onemocnění přibývá. Pokud nechceme být další případ ve statistice, máte v každém okamžiku možnost se zastavit a zeptat se vlastního těla, jak se cítí.
S LÁSKOU PEČUJI O SVÉ TĚLO. 
S LÁSKOU PEČUJI O CHRÁM SVÉ DUŠE.