Začnu trochu oklikou. To, že ve stejné době a na stejném místě žijeme v různých realitách není nic nového. Když si popovídáte s někým, kdo žil za válka a bylo mu dejme tomu 15 let, tak můžete slyšet různé příběhy. Jeden bude plný hrůzy: „Měli jsme bídu, houkaly sirény, bombardovali nás…“ a druhý začne: „Tehdy jsem se poprvé zamiloval, bylo mi nádherně, chodili jsme s Maruškou na rande…“ a když se zeptáte, jestli nevnímal hrůzy války, tak ten člověk řekne. „Ale ano, vzpomínám si, jak houkaly sirény… jenže pro mě to nebylo tak hrozné, v krytu jsem se potkal s Maruškou…“ Každý ten člověk žil v jiné dimenzi i když bydleli ve stejném baráku.

A teď je to hodně podobné. Nedívám se na zprávy (kromě chvil, kdy potřebuji zjistit, co máme v obchodě dodržovat). S holkama v Bylinkách i v Oáze jsme fajn parta a koronavirový strach se nás nedotknul. I když byla (a zase je) Oáza srdce zavřená, tak víme, že zákazníci už se na nás těší a jak to půjde, tak přijdou. I v rodině jsme poměrně v klidu. Někteří už koronavirus prodělali, ale průběh byl mírný, někteří se nebojí vůbec, někteří trochu. Před pár dny ale můj muž pustil (opravdu výjimečně) zprávy a já jsem si myslela, že to se mnou nic neudělá, že jsem v pohodě. Jenže jsem nevydržela poslouchat ani deset minut a musela jsem jít pryč, protože energie zpráv (všechno je špatně, s nadsázkou „brodíme se v mrtvolách“) byla tak silná, že jsem úplně cítila, jak má vlastní energie padá. Stačilo odejít, propojit se se svým středem a bylo to v pořádku.

Jak to tedy je. Brodíme se v mrtvolách nebo se není čeho bát. Obojí je pravdu. Až se za pár let bude někdo ptát toho, kdo žil ve velkém strachu, jaká to byla doba, tak nejspíše uslyší: „Bylo to hrozné, lidé byli nemocní, umírali, márnice byly plné. Seděli jsme doma a třásli se hrůzou.“ A bude to pravda. A pak se zeptá někoho jiného a uslyší: „Byla to důležitá doba. Hodně věcí se změnilo. Padlo hodně pravd, které už nejsou pravdy (třeba že lidé MUSÍ chodit každý den do práce a děti do školy, že obchody MUSÍ být otevřené celý týden a nejlépe 24 hodin denně, aby ekonomika nepadla…). Uvědomil(a) jsem si tehdy, jak důležité jsou mezilidské vztahy (především v rodině), jak je důležité chodit do přírody… Hodně jsem se tehdy naučil(a) a už nikdy jsem nebyl(a) stejný(á). Děkuji za tu dobu.“

Úplně jsem si vybavila, jak stojíme nad puklinou v realitě. (Představte si, že mezi vašima nohama je zemská prasklina, v které vidíte horkou lávu matky Země). A každou minutu, každou vteřinu se rozhodujeme, která část (nalevo či napravo) od pukliny je naší realitou. Je to naše rozhodnutí. A nejen to. To, jak se rozhodujeme my, to ovlivňuje i lidi kolem nás. Když si dovolíme být vyděšení, tak naše energie ovlivňuje přinejmenším naše blízké. Když se ale VĚDOMĚ postavíme do energie Lásky, tak nepopíráme bolest ani strach, ale nevstupujeme do něj a naše klidná energie ovlivňuje naše blízké i celou planetu.

Kamarádka mi říkala, že má strach si připustit, že je tak důležitá, že ovlivňuje svou energií (třeba když medituje za uzdravení matky Země nebo za podporu z Vesmíru) celé energetické pole Země. Měla strach z rostoucího ega. Jenže tak to není. Když si uvědomíme, že jsme jedním plamínkem, který hoří Láskou a je spojen s ostatními plamínky v překrásné energetické síti, tak každý plamínek je důležitý, ale vůbec není sobecký. Jsme jako kapky v moři. Jedna kapka moře nedělá, ale kdyby nebylo kapek, nebylo by moře.

Nebojme se přiznat si, jak je důležitá i naše osobní volba. Volme Lásku volme soucit, volme harmonii. Propojme se se Zemí a požádejme Nebesa (vesmír, svou duši…) o pomoc, abychom zůstali otevření a nepodléhali strachu a posuzování (sebe ani ostatních lidských bytostí). Není to snadné chodit po Zemi s otevřeným srdce, ale ke to krásné.